Palác Dolmabahçe — poslední velký osmanský palác

Šest set metrů bílého mramoru podél evropského břehu Bosporu a kovaná brána otevírající se přímo na vodu. Dolmabahçe je palác, který nahradil Topkapı, a byl postaven, aby něco prohlásil: že Osmanská říše patří do Evropy devatenáctého století.

Zda se to povedlo, o tom historikové dodnes vedou spory. Nesporné je, že jde o nejokázalejší budovu Istanbulu a že příběh o tom, čím byla zaplacena, nelze oddělit od toho, co se s říší stalo potom.

Proč Sultáni Opustili Topkapı

Topkapı bylo téměř čtyři století sídlem osmanských sultánů. Ve čtyřicátých letech 19. století platilo, jedním slovem, za zastaralé — soubor pavilonů a nádvoří postavený kolem staršího pojetí toho, jak má panovník žít.

Sultán Abdülmecid I. cestoval a viděl, co staví evropští panovníci. Chtěl jediný souvislý palác se schodišti, tanečními sály a přijímacími sály po evropském způsobu — budovu, kterou cizí velvyslanci uznají za rovnocennou čemukoli v Paříži či Vídni. Dvůr se do Dolmabahçe přestěhoval roku 1856 a palác zůstal hlavním správním centrem říše po většinu období až do roku 1922.

Název je doslova popisný. Dolma bahçe znamená „zasypaná zahrada" — místem byla bosporská zátoka, zasypaná v sedmnáctém století kvůli zřízení císařských zahrad. Palác stojí na půdě získané od moře.

Stavba Málem Vyprázdnila Pokladnu

Práce probíhaly od roku 1843 do 1856 podle návrhů dvorních architektů Garabeta Balyana a jeho syna Nigoğose Balyana z arménské rodiny, která utvářela velkou část osmanské architektury devatenáctého století.

Náklady se obvykle uvádějí jako pět milionů osmanských zlatých lir — v přepočtu zhruba pětatřicet tun zlata. Takovou částku pokladna neměla. Velkou část pokryly zahraniční půjčky a právě ty jsou článkem řetězu zadlužení, který skončil bankrotem říše roku 1875 a převzetím osmanských veřejných financí zahraničními věřiteli.

Vyplatí se držet obě fakta zároveň, když jím procházíte. Ta budova je velkolepá — a byla zničující.

Co Vidět Uvnitř

Palác má 285 místností a 46 sálů. Většinu z nich neuvidíte; prohlídková trasa pokrývá ty důležité.

Ceremoniální sál

Ústřední část, na kterou se dá jen těžko připravit. Kupole ve výšce padesáti šesti metrů nesená padesáti šesti sloupy a pod ní lustr z českého křišťálu o hmotnosti asi 4,5 tuny se 750 světly — běžně označovaný za největší svého druhu na světě a dar královny Viktorie. Sál byl postaven s vytápěním zespodu, aby v něm dvůr mohl pořádat zimní ceremonie.

Křišťálové schodiště

Dvouramenné schodiště s balustrádami z křišťálu Baccarat, mosazi a mahagonu. Je to nejfotografovanější interiér paláce a nejjasnější vyjádření toho, k čemu budova byla: existuje proto, aby se po ní scházelo, zatímco ostatní přihlížejí.

Selamlık a harém

Palác se dělí na dvě části. Selamlık je veřejná, oficiální polovina — přijímací sály, ceremoniální sál, prostory, kde se předváděl stát. Harém je soukromá obytná polovina, kde žila sultánova rodina. Mají oddělené vstupenky i trasy a působí jako dvě různé budovy: selamlık je divadlo, harém je každodennost.

Venku

Nevycházejte rovnou pryč. Formální zahrady se táhnou podél vody, u vchodu stojí ozdobná hodinová věž — přidaná později, v devadesátých letech 19. století, Sarkisem Balyanem — a brána, na které skutečně záleželo, je ta obrácená k moři: státní hosté sem přijížděli lodí, ne po silnici.

Hodiny Zastavené na 09:05

Dolmabahçe má v turecké paměti druhý život, který se sultány nemá nic společného.

Mustafa Kemal Atatürk, zakladatel Turecké republiky, používal palác jako své istanbulské sídlo a zemřel zde 10. listopadu 1938 v 09:05. Lůžko, na němž zemřel, je zachováno, přikryto tureckou vlajkou, a je součástí prohlídkové trasy.

Mnoho palácových hodin je ponecháno zastavených na 09:05. Každý rok 10. listopadu přesně v tu minutu drží země minutu ticha — houkají sirény, doprava se zastaví, lidé zůstanou stát uprostřed ulice. Pokud jste toho dne v Istanbulu, stojí to za zážitek.

Jak Se Tam Dostat

Palác stojí v Beşiktaşi, na evropském břehu mezi Kabataşem a Beşiktaşem — dost blízko centra na to, aby většina návštěvníků poslední úsek došla pěšky.

• Tramvají T1 do Kabataşe, pak asi deset minut pěšky na sever podél vody. Nejjednodušší trasa ze Sultanahmetu.
• Lanovkou F1 z Taksimu do Kabataşe a stejná procházka. Nejpohodlnější, pokud bydlíte kolem Taksimu nebo İstiklalu.
• Trajektem nebo autobusem do Beşiktaşe, pak krátká procházka na jih.

Palác je v pondělí zavřený. Otevírací doba se mění podle sezony a poslední vstup je výrazně před zavírací hodinou — ověřte si oficiální časy pro den vaší návštěvy, nespoléhejte na obecný údaj.

Praktické Rady

• Jděte brzy. Fronta u brány během dopoledne roste a interiér se prochází ve skupinách — brzy znamená méně lidí v sálech a lepší fotky.
• Selamlık a harém jsou samostatné vstupenky. Pokud máte čas jen na jedno, ceremoniální sál a křišťálové schodiště jsou v selamlıku.
• Počítejte se dvěma až třemi hodinami na obě části plus zahrady. Tenhle čas se pravidelně podceňuje.
• Pravidla pro focení se vymáhají a už se několikrát změnila — přečtěte si cedule u vchodu.
• Tašky procházejí kontrolou a velká zavazadla dovnitř nesmí.
• Spojte to s Kabataşem. Palác, nábřeží a přístaviště jsou od sebe na dosah pěšky, což z toho dělá přirozené odpoledne před večerem na vodě.

Fasáda z Vody

Dolmabahçe bylo navrženo tak, aby se k němu připlouvalo od moře. Šestisetmetrová mramorová fasáda, ozdobné brány otevřené k průlivu, proporce celé kompozice — všechno bylo rozvrženo pro toho, kdo připlouvá lodí, protože právě tak přijížděli státní hosté.

Ze souše ho vidíte po částech, skrz bránu a přes nádvoří. Z vody vidíte to, co architekti skutečně nakreslili: celé průčelí naráz, v noci nasvícené, s hodinovou věží na jednom konci a palácovou mešitou na druhém.

Naše večerní plavba vyplouvá z Kabataşe, takže Dolmabahçe patří k prvnímu, co minete: nasvícený palác podél břehu už pár minut po odvázání, než trasa pokračuje průlivem kolem Çırağanu, Ortaköye a mostů. Vidět interiér ve dne a fasádu v noci — to je úplná verze téhle budovy.